Před dvěma léty jsem se stala mámou. Být mámou je krásné Boží povolání. Co si ale budeme povídat. Být rodičem je velmi těžké Boží povolání, ovšem velmi důležité. Ani jsem netušila kam mě takové dobrodružství vlastně zavede. Jako mnoho maminek i já mám plno starostí. Někdy se cítím „vyfluslá“, někdy na dně... Ale jak ten život pluje, tak si uvědomuji, že já se svým dítětem rostu. Každý den se snažím uvědomovat, jaký přenádherný dar nám byl Bohem dán. Každý den se snažím prožívat radost a štěstí. Každý den se snažím Bohu děkovat za den, které jsme prožili ať se dělo, co se dělo. Už vím, že bych nikdy svoji rodičovskou roli neměnila. Holt jsou okamžiky, kdy je na nás vyvíjen společenský tlak, který snižuje hodnotu a důležitost rodičovství... Ale to už je vlastně jiná kapitola.

Chtěla jsem říci, že se vracím psát blog. Ovšem bude jiný, bude o obyčejném životě... Něco mě přesvědčilo, že bych mohla znovu začít. Nevím, zda to bude mít nějaký smysl... A zda tím blogem vlastně něco řeknu.

Poslední měsíce mě honily myšlenky ku psaní. Myslím, že za to může Duch svatý. Někdy to bylo tak intenzivní a jindy, jako teď, ty myšlenky trocha polevily. Neuměla jsem se pořádně odhodlat. A nakonec jsem psala zcela něco jiného a jinam. Ke všemu mé rodičovské starosti a povinnosti mě zaměstnaly tak, že už jsem neměla sílu něco ze sebe (nejlépe smysluplného) vymáčknout na blog.

Rodičovství je Boží povolání na plný úvazek, není to nic navíc, co k nám přišlo a když nechci, nemám chuť, náladu, nedaří se, tak se z této role mohu nějakým způsobem vytrácet, na něco se vymlouvat, jak je libo. Noemi Aldort ve své knize píše, že „rodičovství je cesta je zralosti a růstu, pokud se odvážíme více se učit a méně vyučovat.“ A já si díky jedné krásné myšlence, denně snažím uvědomovat, že děti se rodí dokonalé a jejich chování vychází z lásky a radosti. Aby z dětí vyrůstali samostatní, milující lidé, nelze děti ovládat. Naopak ponechávat jim svobodu a růst s nimi. Je to pro nás obrovská výzva. Každý rodič má totiž jedinečný způsob přístupu k výchově, každý z nás si nese staré návyky z rodiny a vše se míchá. Může to být na jednu stranu výchovy schopné a na druhou stranu třeba vůbec. Co může být vodítkem pro rodiče je fakt, že, „našim právem a povinností je starat se o dítě a podporovat jej v jeho růstu.“ Uvědomuji si, že musím denně hledat tu nejlepší cestu ke komunikaci s dítětem, abych mu pomáhala rozvíjet se a nebylo omezováno mou minulostí, obavami, stresem atd. Je to těžké, ale kdyby život byl lehký, nevím zda bychom se v něm mohli dobře rozvíjet...

Velmi se mi líbil citát v knize v kapitole o lásce a výchově dětí: „Květinu nezaléváme proto, že květe. Květina rozkvétá, protože ji zaléváme.“   Jen dítě jisté v naší lásce za jakýchkoliv okolností, se může rozvíjet. Je-li láska jen prostředkem k ovládání, přestane ji věřit. Být mámou a tátou je mnohdy náročné, ale nám v té výchově mohou pomáhat modlitby, které jsou velmi důležité, ujistit nás může Boží slovo, Boží láska k nám, i knihy. Já v tom nacházím obrovskou sílu, i napřek naší situaci. A to jsem ještě nezmínila lidi, které mám kolem sebe:), kterým tímto ze srdce děkuji.

A to měl příspěvek o chůzi naboso. :)