Léto bylo  nádherné, pořád na něj vzpomínám a nikdy nezapomenu. Pro mě bylo vyjímečné. Ted už přichází podzim a já mám pocit, že moje energie se někde vytrácí, s mým odhodláním je to horší a co je ještě horší - strach mě zahaluje svým závojem a moje modlitba usychá, protože se vlastně nic neděje. Bůh mlčí. I Marek Vácha nazval Boha jako mlčícího. Možná sem to špatně pochopila, ale s takovou myšlenkou jsem se nehodlala smířit. Když ale člověk potká ty správné lidi, na správném místě, když moje srdce volá o pomoc, je smutné, ujistí se, že Bůh na něj vůbec nezapomněl a nemlčí.

 

 I když zapomenu, Bůh nikdy ne!

i když sevření mých rukou, na chvíli

 pomine, je mojí zárukou, že Bůh zabrzdí

můj pád. A i kdybych líný byl na něj zavolat

aby mi pomohl, on modlitby přeče si,

co napsané v srdci mám, a nepřestane o mne

pečovat.

Robert Browning

 

 A já si potom zpětně uvědomím, že mi dává čas, abych si uspořádala myšlenky, dává mi možnost využít zdroje kolem sebe ku modlitební potřebě (př. řešení problému...) anebo chce, abych naslouchala, abych zjistila co je vlastně důležité. Kolikrát člověk zjistí, že má ještě nedostatky, že ještě nevydal ze sebe vše anebo že si to moc přeje jen pro sebe... Ano, modlitbu ovlivňuje i prostředí, kultura, ve které žijeme, vyrůstáme. Možná že dnešní modlitba je více nesena osobní potřebou a potřebou blahobyt, který nám přináší "falešnou harmonii a pocit štěstí."

Modlit se je důležité, je to zdát se falešných jistot, přestat používat argumenty, které nás ochrání, když se ocitneme v úzkých. Modlit se je vzdát se představy, že Bůh je tak úzkoprský, jako jsme my. (z knihy Když nebe mlčí, Jerry Sittser)

Poslední dobou má modlitba usychá, nastal pro ni podzim. Polevila jsem s tempem, ale za to si občas pořádně zatluču Bohu na dveře, někdy zakřičím a postěžuji. Myslím si, že se něco stane a ono nic. Nejkrásnější bylo zjištění, že "Bůh se řídí svým časovým plánem, rozvrhem a nikoliv našim." Stále si už nějaké měsíce v sobě utvrzuji, že kdybych se intenzivně nemodlila, nemodlili by se druzí nebo bych se nemodlila alespoň trochu s obrovsku důvěrou a poznáním, že modlitba je Naděje...  Naše krize by byla mnohem ale mnohem hlubší. V tom spatřuji obrovskou boží přítomnost a fakt, že o nás Bůh pečuje svými prostředky a posílá nám milosti.

 

Už vím, že Bůh je tak velký, že dokáže strávit naše negativní emoce a vím, že je lepší křičet k nebi než na někoho mířit. Pomocí či lékem proti negativním emocím jsou žalmy. Naše neg. emoce převádějí do slov, ujišťují nás, vybízejí, abychom před Bohem vylili své srdce a zároveň jsou pro Boha modlitbou, promění ji v modlitbu a věřím, že ji svým způsobem nepřeslechne. Bojovat s Bohem stojí za to.

Moje usychající modlitba není tedy důsledek nevyslyšené modlitby, ale mé slabé vytrvalosti, lennosti a proto, když se nic neděje je jasné, že Bůh ve mně potřebuje ještě pracovat. Myslím, že ty signály vnímám.

 

A nakonec možná píšu o sobě blbost. Píšu, že se spíše moc nemodlím, polevuji, ale možná to tak pravda není. Prožíváme takové špatné období a abychom se nějak uživili, musím dělat docela dost věcí, které bych bez osobních modliteb a proměny a modliteb jiných, dělat nezvládla...