Za pár dní oslavíme společné páté výročí od našeho manželského slibu. Uběhlo již téměř neuvěřitelných pět let ode dne, kdy jsme se společně vyslovili jeden druhému před Bohem.

Za pět let jsme spolu prožili hodně radosti, ale i hodně smutku a bolesti. Málo jsme si tehdy uvědomovali, že žít s někým blízkým je tak těžké, že sebemenší chybička, která se určitým způsobem neopraví, může být důsledkem následné katastrofy, která se potáhne. Poté existuje buď, anebo!

Ale psala bych tu raději o jiných skutečnostech, které nás pomohly vytáhnout z našeho bahnivého manželského rybníčka, kde se topil jeden i druhý navzájem. Z toho všeho mi vyplývá, že nás docela rychle potkalo vystřízlivění a následný šok, že jsme každý jiný.

To je typické, ale málo jsme to s naivitou čekali. Ke všemu jsme se potom nějakou dobu nedokázali chápat a byli jsme málo otevření, se strachem uvnitř. Ještě došlo ke všemu i na dlouhodobou ztrátu zaměstnání mého manžela (nemá ji ve svém oboru doposud, jen brigádu:)). Být s mužem rok a půl doma je cesta kamsi do háje nebo cesta trpělivosti třeba k budoucí svatosti:-)… I přesto všechno jsme dnes v rovině, že si uvědomujeme, že manželská láska je cílevědomá práce a rozhodnutí plně milovat. Chceme manželství společně zlepšovat a to je pro mě nyní obrovský dar, který nese své plody.

Silou pro obrácení našich krkolomných pádů je Ježíš a samotná hluboká vnitřní přeměna. Ježíš totiž moc dobře věděl, jaký člověk je a že přirozená láska jdoucí bok po boku nestačí. Vždycky se prý může roztříštit, a proto proměnil tu přirozenou vodu v opojné víno. A kdo chce pije. Tak jsem to nějak pochopila. Naše krize nás posunula hodně, hodně dál, až si říkám, že to není možné... Samozřejmě, že stále máme na čem pracovat, co měnit… Vše je záležitostí času i té trpělivosti vycházející z víry. Zpětně si uvědomuji hloubku našeho svatebního kázání o dvou růžích a Malém princi. Slova kněze byla pro nás tak trefná a důležitá, odrážela se v nich i naše budoucnost, jen jsme si je měli více připomínat: „A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“ Aby se něco mohlo dlouhodobě zlepšit, napořád, je třeba boží pomoci. Prosit o ni z upřímnosti srdce, hledat ji kolem sebe. Já tímto děkuji všem milým kolem nás, kteří nám pomohli a my víme díky nim, že Bůh je pořád s námi. Za sebe jsem nevzdala boj o dobro pro druhého, i když to bylo tak těžké. Mě skauting naučil se příliš nevzdávat anebo aktivně napomáhat a i díky tomu se "daly kroky do pohybu". Páté výročí našeho manželství podpořím pro letošek slovy, která jsou z krásné knihy Manželství? Jen přes mou mrtvolu!: „Manželská láska je mnohem více než jakákoliv vášnivá láska. Ve svém nejhlubším jádru je totiž něčím zcela jiným: životem a smrtí, zmrtvýchvstáním – místem, kde přestává moje „já“ a rodí se dítě, kde selhává lidská láska, aby byla uzdravena Boží láskou.“ Pro někoho tohle mohou být banální (až směšné, jak se v tom zrcadlí nezralost) záležitosti každé fáze manželství, ale pro nás mají obrovskou hodnotu, když na to nazíráme z jiné perspektivy. Boží. To lepší z nás je uvnitř srdce odevzdávaného Bohu.

 

Odvážně sem dám foto z našeho svatebního dne:), ať nejsme tak anonymní:).