Toulky podzimní krásou

Mám velmi ráda toulky podzimní přírodou. Pryč z města, tam kde je liduprázdno. Ptáci zpívají nebo štěbetají, praskají větve stromů.

Vítr čechrá vaše vlasy, jste z toho nervní nebo se těšíte, až zase vítr zavane kolem vaší hlavy. Slunce zalije odpoledním svitem les, který se hutně zbarví a vaše malá radost se promění v tak silnou, že se nemůžete neusmívat na všechny strany.

Vidět podzimní plody, které člověku dávají nejen zdraví, ale i ptákům potravu a výpravy do přírody dělají něčím zase zajímavějším. Zastavíte se tu a tam, naberete je do rukou a zkoumáte. Vidíte všelijaké struktury, detaily a přemýšlíte jak je možné,a by tak něco malého bylo tak dobrého. Inu Boží stvoření je něco přenádherného.

Jakmile se podzim překlene do syrovější podoby, kterou má v listopadu, Mráz vám zalézá za nehty nebo zebe nohy, cítíte, že Boží stvoření si chce na chvíli odpočinout. Ale přece jen, kdy se zahledíte na stromy, věřte nebo ne, naleznete pupeny.

Obdivuji stromy, v nich je obrovská síla a jsou my příkladem velké Boží naděje. Neboť strom, který když je je uťat může znovu růst. I když vypadá, v listopadu velmi suše, je nahý. Má v sobě jednu určitost, která z ěj na jaro udělá tak krásné – jeho kořeny. V kořenech je síla, je jistota. Je třeba se na ně soustředit, ne na povrchnost. Zrno uschlo, protože nezapustilo kořeny. (Mk 4,6) Je to jako náš vztah s Bohem o které můžeme v Bibli nalézt tuto zmínku:

Člověk, který doufá v Boha a spoléhá se na něj, je jako strom, který zapustil své kořeny u vody. Nestrachuje se, nepřestává nést ovoce.” (Jr 17, 7-8)

Ráda se nyní „toulám“ v podzimní kráse přírody. Zde mohu vydechnout, načerpat sílu a lépe s Bohem komunikovat. Mám dojem, že mě to vždy nějak očistí a jsem ráda, neboť shon ohlušuje...

Mám ráda vyprávění M. Nevrlého, který zná přírodu ve všech ročních obdobích velmi detailně. Já se nad jeho texty jen rozplývám a stojí za to jeho popis listopadu:

"Listopad má veliké kouzlo. Po lesích mohu tehdy volat, a nedovolám se. Ze země prýští vlhkost, mechy jsou vodnaté, smrkobé haluze, větrem a stářím na zem sražené, jsou černé a slizké. Při cestách spadají do sněhových louží změklé, černající jeřabiny. Dobře se dýchá: vzduch chladne a přináší předzimní ostrost. Obloha šedne, rok se uzavírá.

Mizí jasná říjnová žluť a červň slábnoucích listů a v blátech se topí jenotvárná hněď zmaru a smrti. Vichry zametají nízko nad krajem. Hukot a praskot, všechno zbytečné se navrací k zemi.