Občas mám pocit, že jsem hodně sama. Jsou to chvíle, kdy necítím lidskou blízkost, to jest pro mě: povzbuzení, nějaké dobré slovo odněkud, debata… Jindy zase tolik miluji chvíle, kdy jsem sama a pokouším se vnímat Boží přítomnost.

Vím, že každé mínus v našem životě může mít v Naději plus. Záleží na nás jako daleko vidíme. Prosté slova moudrého a zkušeného člověka to říkají nápodobně: „Dobrou náladu může mít každý, kdo o to stojí.“ Tohle nepsané „pravidlo“ má svoji hodnotu vnitřního růstu.

Platí to i o samotě, spíše o té, kterou můžeme nazývat „naplněnou samotou“. Naplněná samota je ona chvíle Boží přítomnosti. V ní zjistím, jak na tom jsem.

Tuhle neděli jsem se po probuzení ihned podívala do okna, kam dopadaly první sluneční paprsky. Když jsem odtáhla záclonu, neváhala jsem, nasadila klobouk s lilií, zapnula bundu a ještě v termoprádle jsem vyšla ven na protější kopec. Byla jsem tam sama, měla jsem rozhled po krajině. Přítomnost mi také dělali ptáci, kteří už cvrlikali. Stála jsem u staré jabloně a modlila se za celý následující den. Pocítila jsem vážně radost, sílu. V té samotě jsem nebyla sama, uprostřed byl Bůh. Vnitřní zdroj oné síly.

Spisovatel Harry Fara nedávno vydal velice krásnou knihu, ve které jsem narazila na slova, které mi odpovídaly na význam samoty: „Jiní říkají, že osamělost vzniká až v očích pozorovatele. To, čemu někdo říká bolest osamělosti, nazývá jiný slávou a radostí samoty.“

Samota se nyní překlenula do jiné polohy. Není to jen bolest srdce, ale může být pramenem, který občerstvuje a posiluje. „Čerpám z přírody vždy víc a více, nejnepochybnější a nejčistší radosti“, píše na konci 19. století A.C. Benson. I tohle mě určitým způsobem zasáhlo. Vracet se na místa, kde můžeš být chvíli sám, protože „líp slyšíš, líp vidíš, líp vnímáš věci kolem sebe“, říká Marek Orko Vácha.

I v postní době o to jde - častěji vycházet na ty kopce a nechat Boha hovořit a sebe mlčet. Je to moc krásné. Zde „nepotřebujeme růst, naopak musíme zůstat maličcí, menšit se čím dál více." (sv. Terezie z Lisieux)