Jednou jsem si zapsala do svého poznámkového deníku, který si příležitostně vedu (třeba jako účastna duchovníc obnov): „Je těžké vejít dobolesti druhého. Je nesnadné obout jeho boty a kráčet, vnímat to: Anebo celou situaci vnímáme podle sebe. Myslím na to, jak je možné naslouchat očima.“ Právě dneska jsem tuto nepatrnou poznámku nalistovala. Měla jsem před očima všechno, co jsme prožili i prožíváme. Jak svět může být krutý, jak se Bůh může zcela vzdálit jen tím, že my nejsme schopni zareagovat na jeho znamení, snažíme se docílit tolika skutečností ze svých sil či se dokážeme odtáhnout od něj tehdy, když nám nedá brzo, hned, nebo v nejbližší době odpověď. Jsou to naše lidské propady, které způsobují takový zmatek, že se ztratíme nejen ve víře, ale i sami v sobě.
Jak si ale pomoci, abychom ustáli takový tlak, že nejenom neřekneme Bohu sbohem, ale budeme ty těžkosti brát s větším nadhledem, z boží blízkosti?
Sama jsem si kolikrát nedovedla poradit, ale i tak jsem přesto doufala v Boha, že on dokáže v mé modlitbě prosvětlit i ty kolikrát větší stíny než jsme my sami. Odpovědi ke mně přicházely. Vnímala jsem větší bezpečí a jistotu a on mne sytil svou touhou po Naději.
V mém deníku právě na druhé straně stojí další poznámka, která přímo vybízí k tomu, abychom měli stále Naději, on nám dal své znamení: „Od Boha očekáváme odpovědi, ale on nám zaslíbil moudrost. Vedení k tomu, abych prokopala srdce a vedla mě moudrost k touze srdce (není to každý nápad, co bys chtěla)“. Tohle jsou ty nádechy, které oživují ochablost
našeho vnitřního srdcem. Je potřeba, aby šlapalo, ze srdce jde láska a o tu Bůh stojí především. Vnímat boží přítomnost a nehroutit se, když se občas jakoby vzdálí. Buď ta odpověď teprve přijde nebo jsme vzdáleni my. Jen to přijmout a naslouchat a přilnout k němu ještě více. „Bůh je diskrétní, on se nevnucuje, respektuje naši svobodu, protože chce naši lásku.“ (z knihy Bůh je věší než naše srdce). I tak můžeme Boha vnímat, když se chceme, ale nevíme co se to děje..., přijmout skutečnost, že jsou okolnosti jinak, než my sami chceme. On nám však dal tři znamení a autor této knihy (Bůh je větší než naše srdce) o nich píše: „…nejnápadnější je krása přírody, vlastní srdce a Ježíš.“
„Teprve později, až čas vše přiklopí, s rostoucí důvěrou i srdce pochopí.“ (Harry Farra)
Věnováno mému muži
Komentáře
Díky za pochopení.:) Pokud je člověk upřímný, nemohou od něj ostatní čekat jen samá pozitiva. Přesto přeji co nejvíce radostných chvilek, i když to těžké přichází a zase přijde.
Znovu jsem četl příspěvek.Máme úplně stejný prožitek Boží lásky i pomoci.I tu touhu po Bohu a lítost,že mu nedáváme víc času svého života.Obrátit se Bohu zády,to nikdy nedokáži.Je hluboko ve mně,mou součástí.Ano,mám často pocit jeho nepřítomnosti,jenže ho stále nosím v srdci,vírou žiji a vím,že mi bude blízko,když jej budu hodně potřebovat.Hodně mi v životě pomohl,když jsem neměl proč dýchat.Pomohl mi zvládnout negaci druhých,která mě velmi tísnila.Ach,tolik milostí mi dává...I dnes jsem mu tolik vděčný,když maže mé chyby a vede mě životem.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.