Je to zvláštní místo. Když otevřu dveře, zahledím se z futer do místa, kde se tyčí střechy dvou nádherných domů, kam jsme zváni kdykoliv pobýt a být tam jako doma. Přijde mi to jako fascinující podívaná. Dříve dva oddělené světy, ač na sebe navazující, tu dlouhá desetiletí stojí vedle sebe. Na jedné straně tu stojí mohutná katedrála, týčící se svými věžemi, filiálami, k nebi, aby vzdala chválu Hospodinu. A na straně druhé bílá manýristická kaple, která láká upřít naše pohledy na tu „čistou“ bělost, jež může symbolizovat metafyzické hodnoty, které v životě barokního člověka hrály nepředstavitelně důležitou roli. Pod věží občas přemýšlím a rozjímám, někdy často, jindy letmo.

Je to vážně krásné místo. Proč o tom něco málo píšu. Jelikož ty dvě stavby mají přeci jen něco společné. Jednotné jádro. Gotická katedrála a gotické jádro manýristické kaple. I v našem lidském životě to tak může být. Uvnitř srdce se nachází jakási nenápadná duchovní jednota, která vyplouvá napovrch, když náš život odevzdáváme Pánu. Sami přicházíme na to, kolik Dobra nám Pán dal v určitých podobách a On nekončí. Snaží se, abychom s ním byli v jednotě, „chudí v duchu“. 

  „Nemáme-li do srdce vepsáno blahoslavenství chudých v duchu, nemůžeme být podle mého mínění ani tvůrci pokoje. Hned jsou z nás bojovníci, s něčím nesouhlasíme něco jiného zase příkře odmítáme. Když Ježíš blahoslaví chudí v duchu, chce po nás, abychom byli chudí, zatímco my chceme bojovat. Je to asi tím, že když je člověk stoupencem nebo přívržence nějakého směru, účastní se se svými spolubojovníky zápasu, který přináší výsledky.“* Já jsem se pod věží kolikrát v duchu hádala, proč mi Pán udělil tu cestu, kterou mám, to, co jsem nechtěla.. Chudá v duchu jsem tehdy rozhodně nebyla. Nyní vím, že to byla a je lekce mého života, na takové cestě se připodobnit Bohu, být součástí jeho jednoty. Nepopírám, že to není náročné, jelikož „být chudý v duchu“ vyvolává jakýsi vnitřní třes a mnohdy náš nesouhlas, protest.

Je to delší dobu, co jsem si uvědomila, že toto, co píše Marie Dominique Phillipe vnitřně sdílím: „Ježíš nám chce říci, že všechny naše podoby chudoby a všechny naše nedostatky mohou vést k dokonalé proměně naší duše a celého našeho života, neboť se z nich mohou stát nástroje Boží lásky.“* Na začátku toho našeho společného klopýtání stálo tušení, že to není jen tak, že v boží Naději bude umění vytrvat, ale zároveň to je brána, kterou skrze hledání vede cesta, kterou musíme jít dál. Mezitím jsme potkali nebo našli lidi, kteří nám dali napít. Změny přicházely pomalu, ale se samozřejmostí (ač je to troufalé psát). Šlo o to a jde – nepolevit v úsilí, být vytrvale štědrý a vědět, že překážky, poznávání věcí, skutečností a Boha na živo vedou k určitému cíli.

Připomnělo mi to příběh Muž, který sázel stromy, všechny zvýrazněná slova totiž v tom příběhu uslyšíte. Já bych i do toho krásného příběhu zasadila naše manželství. Jindy se příběhu podobá, příběh jde dobře dál, jindy stojí. V neděli si připomeneme naše další malé výročí.

*z knihy Marie Dominique Philippe - Blahoslavenství jako lék.