Věřím, že se nám stávají i nečekané, milé situace, které nás jednak dovedou překvapit tak, že nejsme schopni chvíli nic říct tím, jak jsme uvnitř v srdci radostí. A pak jsou to takové překvapivé momenty, kdy vám z vděčnosti za tu situaci, tečou slzy po tváři. Tak už to v životě chodí. I já stále zírám, jaký je Pán - Ž 103,8 Jak se nám snaží dát to, co potřebujeme. On ví, ale nám to někdy trvá. To jsou takové hlušší místa, kdy je spojení námi trochu nějak zkratováno.
Každopádně je to vděčnost, která proměňuje den, vzniklé situace a dovolí nám to spojení zase v určité rovině navázat. V jedné knížce Štěstí vděčnosti od Anselma Grüna je psáno a vyjadřuje to, co mě osobně motivuje, abych se denně skrze trápení, která jsou přítomná dívala očima Naděje, i když vše neprobíhá jak si přejeme: „Kdo se v takovém postoji dokáže podívat na uplynulý den, nehněvá se, ale všechno prožité v sobě proměňuje ve zdroj radosti a pokoje.“ Uvědomuji, kolik krásy ta vděčnost v sobě má, jak mění každý den v příbytek pokoje i radosti, i přesto, že to mohou být jen kapičky. Každá kapka dobrá. Možná jednou z kapiček vzejde potůček. Vděčností člověk roste. Duchovní život svaté Terezie s Lisieux je příkladem toho,čím je člověk více vděčný, je otevřenější, tím pádem v duchovním životě roste a „stává se na Bohu více závislý, žije z Boha, všeho se mu dostává skrze milost.V této rovině nejde o to stát se nezávislým! Nejde o snahu obejít se bez Boha: být dostatečně silný a zkušený.“ (Cesta důvěry a lásky). A co teprve vděčnost za ty, které máme kolem sebe. Právě oni jsou nám posilou a Pán i skrze ně, koná své dílo na nás.
Říkala jsem si, že ode mne již písmenko nepoletí, ale ještě je třeba. Chci tímto poděkovat jedné milé „signálnici“ že mi tak nádherným způsobem projevila vděčnost (ona ví). Trnula jsem a přemýšlela jsem, jak je to vlastně možné a co tím Pán chce říci. Nevím co na to říci, slza vděčnosti kápla na zem. Vnímám za tu milou „signálnici“ vděčnost i radost a také (tu) za mnoho dalších. Pane, ty víš…
Foto je ještě z jara - květen v Karpatech.
Komentáře
Uvažuji znovu obnovit psaní deníku a večer vzpomínat,co jsem za ten den prožil,co mi tím život chce říci a za co všechno mohu Bohu děkovat.Možná to mít jako podklad pro večerní modlitbu i zpytování svědomí,které mi už dlouho zarputile mlčí s pocitem,že jsem bez hříchu.My často ten přítomný okamžik míjíme a neprožíváme.Míjíme i přítežitosti být lidem blíž,potěšit druhé dobrým slovem,úvahou nebo jen naší pozorností.Přitom těch pozitivních reakcí vnímám denně spoustu,kdy je opětován úsměv,při dobrým slovem se lidé zastavují s touhou si popovídat a já někam odcházím.I pejskové na mě radostně cení zuby a mají zájem o mé nohavice,když o nich mluvím s jejich paničkami.Ti se jen diví,co to do těch pejsků vjelo,že toto nikdy nedělají...
Deník je trvalá krása, myslím, že to Pavle stojí za to. Nějaká stopa, co (chvíli) zůstane, můžeme se k ní vrátit, lépe porozumět, i porozumět sami sobě... My letos darovali starším sk. bráškům a sestrám právě deník, ale pěkný a myslím, že to vypadá, že se do něj psát bude. Byli rádi. Budu se těšit, až do toho jen jdnou očkem rychle mrknu, ne číst, jen vidět, to písmo:).
Když jsem byl mladší,psával jsem deník,mám ho tu ale mockrát jsem dlouho přemýšlel každý den,co do něj napsat.Chyběly zážitky...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.