Když přijde září v mysli mi často zatrne. Přemýšlím co jsem neudělala, co mám strach udělat, co skončit… Opravdu to září je vzhledem k jistým povinnostem (především studijních) napjaté, naštěstí jen začátek. Člověk se ocitne v tváří v tvář sám před sebou. Má před očima pomyslné zrcadlo, hledí tiše na sebe nejen jak vypadá, ale především do svého nitra. Vidí s jakými boji, slabostmi se potýká. Vidí mnoho chyb, neúspěchů.. Sám se začne ptát, proč se to děje… Dneska bych s jistým povzbuzením řekla, že je to běžné a patří to do našeho života. V tom případě je velmi jednoduché si vzpomenout na rčení, že „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ Člověk, ale musí na to přijít postupně. Nechat se vyvést na poušť, do místa o kterém se píše: "Poušť" otevírá člověku oči pro mnoho věcí a hodnot, kterých by nepovšiml.“ Tím myslím, že: „Neúspěch nás může učit zpracovávat nelibé pocity jako hněv, zklamání, strach a výčitky svědomí. Zkušenost, že neúspěch nezpochybňuje mou identitu a osobu, vede k posílenému svědomí, stejně jako k poznání, že zkušenost pocitů nevole netrvá věčně.“ (z knihy Time management jako duchovní úkol)

Neúspěchy, strachy stresy, obavy nás vyčerpávají, možná pociťujeme, jak jsme v určitém období více prázdní. Zůstat proto chvíli na poušti, má svůj smysl. Zde je to místo, kde se člověk může naučit více věřit Bohu, zakusit jeho přítomnost. K tomu musím dodat, že je třeba být trpělivý, protože On má svůj čas, jako naše starosti a obtíže. Nedávno jsem zakusila v hloubi srdce prožitek, jak trpělivost v nás, vypovídá mnohé. Pochopila jsem, že: „Trpělivost znamená umět přihlížet, jak plyne čas, aniž bychom se stávali frustrovanými nebo agresivními.“ (z knihy Dopřej si čas) A že trpělivost neznamená nedělat nic. Je to možnost nechat růst. Možná se to zdá velmi snadné, ale nevěřím, že tomu tak je (že je to snadné). Už proto, že když si zvolím své jisté místo poznávám, že i to místo, kde by byl člověk rád a rád by dělal, co by dělal rád, přináší dříve nebo později určité obtíže.

Člověk musí zaujmout určitý postoj. Já si zvolila zřejmě něco obtížnějšího, pokud reflektuji svůj nynější život, ale také je mi ku povzbuzení to, že jsem zatím neuskočila, že to zkouším dál. Ono se mi s pomocí Boží postupně ukazuje, jak na tom jsem a jak mě Bůh vede. Má smysl být na místě. Paulus Terwitte ve své krásné knize napsal: „Kdo zůstává na místě, které si s pomocí Boží zvolil, ten může lépe využít svou sílu hlubinných vrtů než při nekonečných pokusech uskakovat stranou.“ Cesta je stále otevřená…