Zlatavé slunce zalévá svou září tvář. Uvnitř vás hřejí paprsky, které bych si klidně uchovala do zimy. Je to jako hřejivá vzpomínka na léto a vlastně na přecházející měsíce. V ruce držím v pěkném papíru zabalený voňavý řemeslný chléb pečený od roku 1911, a procházím skrze náměstí, které je lemováno zelenožlutými lípami. Vpředu se mohutně do výše tyčí věž jezuitského kostela, kde právě dokončují práce na fasádě. Kráčím dál a v mysli rozjímám o prostých okamžicích života. Podzim lidi oblékl do slušivých svetrů nebo je přivábil ke kávě do kaváren a nyní nahlíží skrze velké okna dolů na náměstí. Ve vzduchu poletují ptáci, kteří by rádi na zemi ulovili nějaký drobek a vítr svým studeným vánkem jemně čechrá vlasy… Ranní sychravo vytváří podívanou na to, jak mlha usedá k zemi a rozplývá se.

A najednou sedím v malé světnici, kde se slaví 60. výročí svatby. Kde upracované ruce mají stále na prstu zlatý prsten a servírují na stůl jídlo, které má hosty nasytit. Uprostřed místnosti kříž a v něj hluboká důvěra. Venku pohupuje vítr s listy, sluneční paprsky šimrají nos a já vstupuji tam, kde to mám ráda. Do další světnice, kde se slaví krásných 77 let života. Opět ruce, které rádi rozdávají, dávají, sytí a srdce miluje. Tam jsem velmi ráda a nikdy nezapomenu, co jsem ta vše dostala, i víru. Potěšíme slovem, přítomností a hlavně jsme tam, zastaveni. Tak zní píseň podzimní…

Mám ráda podzim pro jeho vnitřní atmosféru usebrání. Rychlost času se zpomaluje, člověk více slyší sám sebe a snaží se vstoupit do pokoje. Usazuje se k mihotajícím světlům ke stolu, jenž zvláštně prosvětlují tmavé kouty a přemýšlí. Možná vnímá více detailů, které přinášejí všelijaké vzpomínky. Je možné, že v podzimní čas zahlíží něco, co kolem něj předtím jen proletělo. S takovými představami přichází i nové pojímání času. Už to není ten „hnáč“, co nás stresuje, ale má uzdravující kvalitu. Je to prosté…

Ta prostota člověka uchvacuje víc a víc. Prý „stále víc a víc lidí má pocit uzavřenosti a uvězněnosti, protože je toho příliš mnoho „obklopuje“, je to tzv. mentální zamořenost, která je dána tím, že se stírají vzdálenosti… Na základě toho, můžeme pochopit soudržnou sílu, jakou muselo jisté společenství vyvinout, aby se nerozpadlo.“ (Paul Terwitte) Vidím v tom příklad těch starých manželů. Nemyslím, že to bylo vždy idylické, ale ta prostota s jakou ten jejich život žili s tím druhým je v něčem příkladná. Nestali se lhostejnými. Věřím, že si ostatní domyslíte…