Poslední dobou pozoruji svoji malou dceru, jak své oblíbené činnosti a nejen to, ale i ty obyčejné chvíle, přece pro ni zářící na duši i srdci, dělá a prožívá s prostým (ale svým způsobem hlubokým) zaujetím. Pro děti nebo pro ten její věk je to asi typické, a já se na to dívám ještě i z jiného úhlu pohledu. Velmi mne to jakýmsi zvláštním způsobem fascinuje. V čem asi? Mnoho zajímavých lidí, kteří nás předešli, dokazovali svým životem to své zaujetí, které bylo až mnohdy neuvěřitelné. Mnozí tomu nevěří snad doposud, že je možné svým zaujetím dokázat rozhořet tolik zhasnutých svící, nadchnout, změnit, rozpálit…, protože „Lidé jsou velmi skeptičtí - nevěří ničemu s výjimkou pomluv“, napsal spisovatel Chesterton. Kapka úsměvné.

Možná na tom něco je možná ne, ale to už je na nás jak to máme. Když jsme upřimně zaujati pro danou věc, pro myšlenku, pro živé Slovo, poté je naše srdce ochotno upřimně se vydat, radovat se a pohledět na svoji bolest v Záři, která naši tvář nespaluje, ale skrze ní naše srdce měkne. Zaujetí je věcí našeho rozhodnutí. Mám dojem, že člověk, který dělá věci s čistým zaujetím, které je v něčem odlišné od toho kam „teče“ tento svět, nás čímsik k sobě přitahuje. Edith Stein, rozená vratislavská Židovka, později karmelitka, se zaujetím pro Boha a vše co dělala, psala v dopise sestře z roku 1928 toto: „Dokonce si myslím, že čím hlouběji je člověk vtažen do Boha, tím více musí také v tomto smyslu „vycházet ze sebe“, tj. do světa, aby do něho vnášel božský život.“

Asi je to dneska více aktuální. Zdá se, jako by se to zaujetí v očekávání Narození v listopadové „předadventní hoňce“, která už na mnoha místech začala, vytrácelo. Být vtažen do Boha a nechat to své lidské srdce se zaujetím měnit, je sice tiché, ale krásné, protože stejně: „Lidé všechno ztratí, co po sobě zanechají. Vezmou si jen s sebou mzdu za lásku a almužny, které dali.“ Připsáno sv. Františkovi z Assisi.

Drobný příspěvek, aby člověk mohl jít dál...