Vlak pomalu ujíždí a já koukám z okna ven. Je už tma a já se vracím zase zpět... Ukusuji italský chléb, který upekli mí mladší bratři a sestry a zapíjím to ještě horkým„vánočním“ voňavým kakaem, které zbylo a u toho přemýšlím, co vše se událo. Je toho spoustu krásného. Ale ono to je to víceméně nenápadné. Jsou to okamžiky, které  srdce radostí zachvějí a to se nikomu neříká.  Právě víte, že Pán pracuje a skrze druhé vás chce o tom zpravit.

Z těch chvil, které člověk někde prožíval, byl s druhými, smál se, pobízel s úsměvem, byl laskav, chválil...mi nejvíce v mysli utkvěla – nenápadnost. Umí divy.

 Dělat něco s nenápadností je být trpělivým, nevtíravým svým slovem, nesobecky získávat, umět čekat i v bouři i ve tmě s Nadějí, že se něco rodí, ale chce to čas, který není závislý na dnech, týdnech...  Je to také být kreativní - umět to zkrátka nenápadně vymyslet a hlavně odevzdávat v tichosti své Bohu.

O nenápadnosti mám myslím mnoho důkazů. Jsou to pro mě velmi vzácné okamžiky, které se sice nedají uchovat, ale zato, když je člověk prožije, jeho srdce se opravdu zachvěje. V ní nejde o to spoutat to předně svými vlastními plány, omezeními a čekat, že to tak bude fajn a pak to přijde.  Vnímám to spíše jako vnitřní odevzdanost.  „Tam kde jsme bezmocní, zůstaňme klidní a nechejme jednat Boha.“ ( J. Philippe – Hledej pokoj). Moment překvapení přijde hlavně tehdy, kdy to nejméně čekáme.

Stála jsem na místě a zvedala jsem sklenici s dobrým slovem na cestu. Je fajn, že jsme tuto sklenici  na tom místě měli, že si někdo na to vzpomněl, že by to bylo fajn ji tam mít. Zkrátka jsem si říkala, že ta sklenice není úplně lhostejná, má něčí místo v srdci. Já tu sklenici společně s dalšími zvedala a pobízela, aby si lidé to slůvko vzali. Dívala jsem se jim do tváří. Někdo vypadal skeptický, jiný překvapen, jiný mile potěšen, někdo dokonce nabral víc, ale přece jen... Nejvíce si vzpomenu na nenápadný, ale pro mě velmi prozíravý úsměv na rtech jednoho mladého muže, který prožívá bolest v srdci a právě si to slůvko vzal. Velký zájem o něj neměl, ale nakonec si jej v dobrém vzal. Díval se mi upřeně do očí a poté si ten papírek odmotal. Ten jeho úsměv, který vyloudilo to povzbudivé slovo, mě velmi „bodl“ u srdce. Vážně to byla síla. A já vím, že Pán jej o něčem ubezpečil.

 Být nenápadným napojením na Boha pro druhé, je být srostem s tím, že potřebujeme „mít účast na Bohu a být v Bohu. Musíme se dívat v něm.“(R. Rohr – Nadšení pro lásku) A pak se budeme teda pěkně divit (raději nenápadně).

na začátku prosince