Je ticho, noc a já se dívám oknem do dálky. Mám takové chvíle ráda. Přemítám si o tom, jak ten letošní rok byl krásný i bohatý. I s tím co bylo, je náročné. V Bohu je vlastně krásné vše, někdy nám to trvá pochopit. Jsme lidi, ale i přesto, máme své místo v tom „Božím“ chlévku. Můžeme se tam společně radovat, zpívat dívat se na Ježíše, který rozdává Lásku i uzdravení. Co si více přát než být v blízkosti toho, který je vše. V tom chlévu je možná špinavo, protože…, možná mnoho světla, protože…, ale je tam i dost ticha, abychom si mohli uvědomit tu podstatu dění našeho života. Je to kontemplace, která mění a já se můžu začít dívat novým způsobem.

Chlév byl prostý. Král, který se v něm narodil – chudý. Vím už, že se u něj či před ním nemusím děsit domnělé dokonalosti (kterou bychom mnozí třeba chtěli mít….), protože ta chudoba, má nám ukazovat přiznat si, že „naše já je samo o sobě bezmocné a neschopné.“ (R. Rohr Nadšení pro Lásku). Události našeho života a znamení, které jsou v nich možné rozeznat, vyzývají k hlubšímu pohledu víry. Někdy nás to vede kam nechceme. Jenže ty zkoušky nás obrušují do Boží krásy… „Vydržte trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán.“ (Jk 5,7). Říká mi to, že mám stále dorůstat. Do Lásky, víry, zpřítomňovat Naději. Zní to jakoby sladce, ale není to mu tak. Vím, jak to těžké je… Má to však svůj skrytý smysl – očišťuje to. Ne vše, co je Božské, můžu pochopit, od toho tu nejsem. Můžu dorůstat.

Edita Steinová to pěkně v kontextu i nekontextu vystihuje svými slovy: „Jsou Boží tajemství a ta se nedají bezezbytku proniknout. Ale přece se stal člověkem, abychom mohli mít nově podíl na jeho životě. Tím to začíná a to je také posledním cílem.“ (E. Stein Vánoční tajemství)

Je pěkné, jak je to vše do smyslu propojeno. Z Betléma vede cesta na Golgotu a zase zpět.