Jednou jsou cesty přímé, jindy mlhavé nebo je nelze vidět. Někdy se cesty sbíhají, jindy rozbíhají. Vedou různě. Jedna z životní vede mnohdy i na poušť. Tak nehostinné místo, kde si představuji, že není téměř nic. Jen rozžhavený písek a já tam volám do všech stran, jak se odtamtud dostat. Nelze to rychle, protože ta poušť je široce rozprostřená. Kroky jsou horkem pomalé a mysl dostává zabrat.

Na to „nikde nic“ se časem dá přivyknout. Jenže co dál? Není to konečná. Teprve to začne. Nyní se otevírá prostor, kde je klást si všelijaké otázky a střetávat se sám se sebou běžné. Začíná jakýsi neviditelný boj. Se svojí hříšností i nedostatky, s otazníky, směřováním...  Trvá to nějakou dobu, než si uvědomím asi tohle, že: „Poušť mě nutí, abych odložil všechny „přísady“ a došel k podstatnému, ucítil své hluboké touhy a sily a dovolil si zažít Boží přítomnost.“ (H. Schlegel) Takže o to tu jde, aha...

Někdy jsou období pouští nutná zkouška, která nám dává pohlédnout na vlastní bídu, která „zbavuje člověka velice účinně všech fasád a příkras, za kterými až dosud skrýval pravdu o sobě.“  (J. Zielinsky) Je to najednou zvláštní prostor, kdy „Bůh nás chce „prověřit“ jak jsme daleko a v jaké míře jsme schopni mu sloužit a chválit ho bez veliké odměny útěch a zvláštních milostí.“ (sv. Ignác z Loyoly – Duchovní cvičení).

Milý Bože, řeknu ti, že to není vůbec snadné. Ale má to něco do sebe, zvláště asi tehdy, kdy to nejméně čekáme, protože, ty víš nejlépe, že je to ta nejvhodnější doba. Držím tu brzdu, ale chci ji už povolit...  Někdy je to s člověkem tak. Bez příkras, bez stereotypů. Na hlubině je to jasnější.

"Všechno je milost", řekla Terezie z Lisieux.