Vůně bezu je poslední týdny cítit na mnoha místech. Je to moje oblíbená vůně. Intenzivní, líbezná, plná. Od jiných se dá často snadno rozpoznat. Nyní je to přírodě kolotoč vůní, barev, tak jak to mám ráda. V pozadí čisté radosti, neboť někdo před více než sto lety napsal ve své knize, že příroda je „nejnepochybnější a nejčistší  radost“ (The House of Quiet. A. Benson) se skrývá mnoho práce, aby vše dobře zafungovalo a my následně mohli obdivovat vše, co v ní je.

Připomíná mi to lidský život, klidně i ten můj. Má své období, kdy se něco připravuje, něco chystá a pak přijde na zralost, kdy to vše dohromady, přináší své plody. Je zapotřebí vytrvalost, ale dělat i to, co člověka připravuje na to, aby upřímně viděl tu krásu. Je dost možné, že pan S. Freud měl v něčem pravdu, když řekl, že to může být „milovat a pracovat“. Podobně to řekli mnozí před námi a někdo ještě řekne i dnes. V obou je cosi, co časem přivede k tomu, že člověk narazí sám na sebe či únavu.

Ale i to je cesta. Když přijmu své omezení a dám Pánu svou ruku, on ji lehce povede dál. „Ježíš mi dává účast na svém božském životě, který neunavuje, a to ani tehdy, je-li cesta hodně náročná.“ (A. Grün). A tak to hodím „za hlavu“ a jdu se raději s ním setkávat.