Mnohokrát mám dojem, že ty děti jsou velmi moudré a hlavně umí velmi dobře pozorovat. Sama si to ověřuji na naší malé dceři. V každém věku a u dětí je to dosti rychlé, je vnímatelné, že dělají velké pokroky v mnoha oblastech svého života. Každým rokem ba měsícem žasnu nad tím, co je to dítě schopné dělat, říct. Mám z toho radost. Nedávno jsme si spolu užívaly nanuk. Nic světoborného, ale pro nás je to jedna z chvil, kdy se na sebe více soustředíme a vychutnáváme si tu naši ženskou pospolitost. Chválíme si nanuky, ochutnáváme, smějeme se a pozorujeme. Ona má někdy tolik otázek anebo je mlčenlivě soustředěná na ten nanuk a jeho chuť. A já? Jsem ráda zticha. A když můžu, ráda přitom na chvíli zabřednu do těch svých rodičovských přemítání o výchově...
Těch pět let (čerstvě:-)) co je nám Darem, poznávám, že pěstovat sebeúctu patří k velmi důležitým rodičovským úkolům. Sebeúcta není instantním dílem chvíle, jednoho slova, jednoho nebo pár odpuštění, trvalé ochranitelské péče, stálého úspěchu, mnoha aktivit... Pěstuje se. Někdy se až člověku točí hlava z tolika výchovných způsobů, které tak nějak o sobě tvrdí, že jsou dobré, protože... Jsem potěšená, když narazím na obyčejná slova, které píše zkušenost a „kázeň, jíž učí život.“ (K. Leman) Pro mě to znamená, že máme dítěti ponechávat prostor, kde může chybovat a poučit se, kdy neúspěch není konec světa, nýbrž moment, kdy může povyrůst. Hranice netvoří vysoké zdi, nýbrž jsou takovým dobrým pomocníkem neomezující naši jedinečnou lásku.
A co dál? Nechat jej stále vnímat a pozorovat, že moci někomu něco dát, druhým vrátit, upozadit se, někam patřit a dát přednost někomu jinému před svým já, znamená vnímat svoji důležitost a tedy vyrůstat v sebeúctě. Zdá se to jakoby samozřejmé, ale vlivem působení tolika vlivů na výchovu, není. „Záleží na tom, kdo se dívá...“ (K. Leman)
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.