Mnohokrát mám dojem, že ty děti jsou velmi moudré a hlavně umí velmi dobře pozorovat. Sama si to ověřuji na naší malé dceři. V každém věku a u dětí je to dosti rychlé, je vnímatelné, že dělají velké pokroky v mnoha oblastech svého života. Každým rokem ba měsícem žasnu nad tím, co je to dítě schopné dělat, říct. Mám z toho radost. Nedávno jsme si spolu užívaly nanuk. Nic světoborného, ale pro nás je to jedna z chvil, kdy se na sebe více soustředíme a vychutnáváme si tu naši ženskou pospolitost. Chválíme si nanuky, ochutnáváme, smějeme se a pozorujeme. Ona má někdy tolik otázek anebo je mlčenlivě soustředěná na ten nanuk a jeho chuť. A já? Jsem ráda zticha. A když můžu, ráda přitom na chvíli zabřednu do těch svých rodičovských přemítání o výchově...

Těch pět let (čerstvě:-)) co je nám Darem, poznávám, že pěstovat sebeúctu patří k velmi důležitým rodičovským úkolům. Sebeúcta není  instantním dílem chvíle, jednoho slova, jednoho nebo pár odpuštění, trvalé ochranitelské péče, stálého úspěchu, mnoha aktivit...  Pěstuje se.  Někdy se až člověku točí hlava z tolika výchovných způsobů, které tak nějak o sobě tvrdí,  že jsou dobré, protože...  Jsem potěšená, když narazím na obyčejná slova, které píše zkušenost a „kázeň, jíž učí život.“ (K. Leman) Pro mě to znamená, že máme dítěti ponechávat prostor, kde může chybovat a poučit se, kdy neúspěch není konec světa, nýbrž moment, kdy může povyrůst. Hranice netvoří vysoké zdi, nýbrž jsou takovým dobrým pomocníkem neomezující naši jedinečnou lásku.

A co dál? Nechat jej stále vnímat a pozorovat, že moci někomu něco dát, druhým vrátit, upozadit se, někam patřit a dát přednost někomu jinému před svým já, znamená vnímat svoji důležitost a tedy vyrůstat v sebeúctě.  Zdá se to jakoby samozřejmé,  ale vlivem působení tolika vlivů na výchovu, není. „Záleží na tom, kdo se dívá...“ (K. Leman)