Na hodinách je půl jedenácté dopoledne. On i já stojíme v kuchyni. Ždímáme rybízovou šťávu přes utěrku. Je ticho. Nikdo z nás nemluví. Je slyšet jen padající šťáva do misek.Nemluvně nabírám další hromádku rybízu. On rozprostře utěrku a já mu to tam nandám. Opatrně se přitom na něj podívám, abych viděla jeho obličej, který se nezdá být tolik nadšen. Opět nemluvně začne pracovat. Stojíme vedle sebe. Je stále ticho. A mně v tom tichu napadne ku příležitosti připomenutí našeho velkého dne jen to, že jsme dva protiklady.

Dva protiklady jdoucí společně životem. Přelézající hory, sestupující do údolí s velkou trpělivostí, občas setkávající se na bojišti. Naše prohry i vítězství zažíváme společně a vím, že je-li to oboustranné, je to lepší. Není mezi námi cíl, jen cesta. I nesnáze, radost, malý pokrok… jsou cestou. A jak píše benediktin Anselm Grün: „Čím déle jdu, tím jsem svobodnější od sebe samého a tím méně se moje ego hlásí o slovo. …“ Nakonec po vymačkání rybízu pozvednu štamprličku ořechovky a řeknu: „Tož na tu další cestu, ať je radostná.“ On se dívá kamsik do stolu, něco sleduje. Stále se to jakoby dokola opakuje. Čekám na bleskovou odpověd, ale nikde.:)

Nakouknu znova z poza rohu… Zkrátka jsme dva protiklady, kteří se ale v té tichosti (není to když nic neslyšíte) milují. Kdy jeden či druhý je jako skála, která ční nad běsnícím mořem, zůstávající pevná, dokáže přijímat a čekat. …a mezitím on odpovídá: „Jo aj já jsem říkal, na radostné.“ Jít a nezkoušet to vzdát. Bůh je silou.