Kolik nedokonalosti je v jednom dni, týdnu, měsíci, roku a což teprve v našem srdci. Kolik situací je za čas tak provokativních, že v nich zase poznáme znovu své nedostatky. Možná v jiném úhlu, ale budou to ony. Mám pak tendenci vnitřní zrak zaměřit na to, co mi působí neklid a někdy mám dojem, že je to až k roztrhání. Celé nitro se chvěje. Sešup dolů do vyprahlostí, mnohdy prázdnoty. „Propít se až na dno“.

Má to vlastně cenu? Za mě ano, člověk natočí svou příď jiným směrem, lépe pochopí… Poslední měsíce byly pro mě jaksi náročné a já s odstupem času říkám, že to vlastně bylo odumírání sobě samé. Stále pokračuje a to bude celý život… Pán nás k tomu i vede, ačkoliv si to mnohdy ani neuvědomujeme. Mnohdy si žijeme jen ve svém malém světě. „Beze mne nemůžete dělat nic.“ (Jn 15,5) Pěkně drsné. Hřebík uhozen na hlavičku. „Často totiž spoléháme sami na sebe. Boží sláva se ale projevuje v situacích beznadějných…“ (A. Daigenault) Neúspěchy otevírají možnosti Boží milosti. Není to tak jednoduché, ale když se člověk svým způsobem vydá, pozná, že Bůh jedná. Má své vlastní způsoby, ale skrze nás.

Alberto Reyes píše, že: „Víra potřebuje zkoušky, protože láska se neutužuje v případě, že není třeba za ni bojovat nebo trpět.“ Kolikrát jsem sama sebe nachytala, že jsem se v onom okamžiku málo darovala a zároveň získala impulz, že zde je místo, které můžu znovu stavět do pevnosti. Myslím si, že Bůh ví, kolik nedokonalosti v nás je. Paradoxní také je, že i přesto nám každý den nám dává poznat sebe, svou lásku. To je prostor ke každodenní vděčnosti.