Mám před očima jeden obraz, který mě naplnil radostí a vyloudil úsměv po náročných dnech, když už by člověk mohl takzvaně „vypustit duši“… Na hřišti jako vítr proletí dítě, které se svojí dětskou radostí, energií a s lehkostí ve slovech oznamuje, že proměnilo v piráta, má meč, a jde bojovat. I když tohle povykovala dívčinka, uchvátila mě ta spontaneita. Přiznám se, uchvacuje mě to docela často. Děti si z tohoto světa asi toliko těžkostí nedělají, dokud jim my dospělí neukážeme nějakou jeho tvář. Ale… V tom zřejmě spatřuji jednu z možností, jak překročit práh víry - „nestydět se za srdce dítěte, které – jelikož věří v nemožné – může žít v naději“ (J. Bergoglio). 

Je to těžké a není to vždy tak jasné. Člověk padá pod tíhou svých starostí, nedokonalostí. Svatá Terezie z Lisieux pro takové okamžiky zanechává, zřejmě s úsměvem, jeden vzkaz: „Jsme šťastní, cítíme-li se slabí a ubozí, neboť čím pokorněji to vyznáváme a očekáváme , že od Boha všechno obdržíme zadarmo a bez našeho přičinění, tím níž Bůh sestupuje, aby nás zahrnul svými dary.“ Lidé nesou kříže a jen On ví, jak to s nimi jednou dopadne. V křížích je dávka pochybnosti. Situace, se kterými mnohdy vnitřně nesouhlasíme, pereme se, nakonec se zřejmě podáme. Anebo je to naopak. Rozevřeme srdce a dáme signál, aby jednoduše vstoupil. Tohle všechno jsou výzvy. Každodenní vyzývaná. Je možné tohle uchopit do jakési formy, která může přinášet prospěch srdci?.. Sama uvažuji, zakouším… 

Třeba se pomyslně stát zahradníkem. Na své zahradě, o které psala i Terezie z Avily, nechat Pána vytrhávat plevel, sázet jej, a my budeme jen zalévat. „Podívejte, myslím, že se zahradník má radovat a utěšovat se myšlenkou, že pracovat na takové zahradě je něco velkolepého.“  Možná se někdy nedaří být tím, čím jsem, možná někdy chci víc, ale ono to nejde… „Asi je naším úkolem zcela prostě a jednoduše být tvární jako vosk. … Vosk musí být měkký, tvárný, aby do něj mohl vtisknout tvar pečeti“, píše Terezie z Avily. V tom je vnitřní síla…  Snažím se, i když padám… Pane.