Když píšu tyto řádky, poslouchám nokturna Fryderyka Chopina. Tyhle jeho skladby mne poslední dobou chytly za srdce. V tichu vnímám, jak tento druh hudby dokáže vyjádřit okouzlení, radost, smutek, zklamání…  Chopin byl básník klavíru, virtuóz, a tak jako básník vyjadřuje slovem své povzdechy nad žitím, klavírista v tónech. Jak bytostně nádherné je někdy ty melodie poslouchat, držet se pevně nohama na zemi a očima hledět vzhůru. V této poloze člověk může přemýšlet o lecčems.  Dotýkat se myšlenek, vnímat jejich hloubku nebo povrchnost. Poslední dobou myslím na naše svatební výročí, které s námi již brzy vstoupí do své první dekády. Je to melodie života, jejíž tóny utváří okamžiky, které jsou protkány vlákny naděje, víry i zklamání. Deset let není moc, ale také ani málo. Možná teprve nyní se ta naše melodie sepisuje do not, abychom viděli, kde stále máme mezery, a kde nám to stále neladí. Možná nyní je melodie silnější a hraje ještě víc opravdově, i přes náhlé pomlky nebo nezvučící tóny, pracující ve prospěch disharmonie. Těžko se vyjadřuje to všechno, co člověk prožívá, ale aby v tom člověk viděl svoji cestu, je dobré, učit se to vše vidět, co jej potkává, ve světle Božím. Chce v nás rozsvítit, co již v sobě máme. Přiznávám slovy Fjodora Dostojevkého“ „Vašim neštěstím je to, že nevíte, jak jste krásní“, se mnohdy míjíme, a náš neviditelný dům, který tvoříme společně, je místem, kde je občas zhasnuto. Třeba to tak někdy má být, abychom si mohli zvědomovat, že „pravda se nevyjadřuje tvou naukou, ale tvými přesnými a harmonickými vztahy, k věcem, když si člověk, který kráčí svobodně, královsky, dobrotivě a šťastně mezi věcmi.“ (E. Ronchi) Je to velký úkol, máme se stávat hlubším my a sjednocovat intenzitu světla v našem domě. K tomu potřebujeme trpělivě čerpat ze Síly, která nás přesahuje. „Věř a všechno začne být prosté“… (G. Bossis)