Některé chvíle života se nás uvnitř hluboce dotýkají. Každý den, den za dnem nás učí přemýšlet o sobě, o vztazích. Člověk pak přichází na to, že zde nejde jen něco prožít, ale jde o sjednocení s Bohem.

Pak se dívá na ty všechny okolnosti, okamžiky z kapku jiné perspektivy. Myslím si, že je to náročné, já to tak poslední dobou prožívám. Vše co mě potkává, mě učí. Ještě více otevřít dlaně, rty, snižovat ty moje komplexy, více si věřit… ale o to více pak potřebuji meditovat, přefiltrovat, vydat se, rozhodnout…  

Je to mnohdy zvláštní, ale v temnotě si člověk Boha velmi dobře uvědomuje. Přečetla jsem si kousek spisu od Edity Steinové, ve kterém sděluje pro mě důležitá slova, abych se dokázala povzbudit:

„Spočívat v Bohu znamená spočívat v síle, kterou Bůh nám nabízí za naši dobrotu, trpělivost, sebeovládání, bratrskou náklonnost a lásku. Sjednocení s Bohem nenajdeme v extázích, ale ve své odpovědi na temnotu….“ Temnota bez, které není svítání, tak jako není tání bez zimy. Někdy si kladu otázky, zda jsem na onom místě dobře, ale pak mě „porazí“ slovíčko, které naleznu a… ono říká: „Protože je to má vůle, buď šťastná, že ji naplňuješ.“ (On a já, G. Bossis) Je dobře, že člověk přesně neví něco, co by rád věděl jen proto, aby se jaksi uklidnil a uchlácholil své ego, samotu. Naopak. Edita Steinová v tom svém spisu také napsala: "Samota a dokonce i osamělost nám mohou nabídnout vlastní pravdy i krásy.“ Něco si z toho beru.