Když se v kalendáři blíží datum výročí našeho velkého dne, častěji si vybavuji střípky z filmu Postřižiny. Občas si totiž v připadám jako ta Maryška. Je to úsměvné. Ale vlastně se občas hlavním postavám zmíněného filmu podobáme oba dva. Občas romantické, občas bez příkras - pole trápení a nervů. Ona s bláznivými nápady, on usedlý. Nerozlučná dvojka. Letošní výročí je bronzové anebo plechové. Myslím si, že je to zajímavé. Protože třeba bronz je slitina dvou kovů a to naše manželství také tvoříme spolu. Jsme spojeni. Každý jiný, ale přeci jen se snažíme přicházet do jednoty. Je to cíl, o kterém tolik nevíme. A tak si "žijeme". Jen..., chceme-li kamsi dojít, je možné přemýšlet o těchto slovech: „Dvě věci musí znát člověk, který chce dojít k cíli: umět vstát po jakémkoliv pádu a využít i všech pádů k cestě vpřed“ (V. Boublík) Jako bych to za těch několik společných let mnohdy důvěrně neznala…

Každou vteřinou, minutou, dnem, týdnem, měsícem, rokem... Utvrzujeme to, co jsme si slíbili. Lásku. Ona je motivací.  Po těch letech si více a více uvědomuji, že jsme jako ti apoštolové, moc toho nemáme „jen pět chlebů a dvě ryby“, ale nejde o množství, ale o dávání. Dávat vše, to dobré, co mám. A to je Láska, která všemu dává smysl, život, sílu.