Najdou se dny, kdy je víra na pokraji sil, ale v mysli máme stále pořád uloženo něco, co nejde pojmenovat, ale je to něco, co dokáže dávat Naději, že bude další den, ve kterém je možno napravit něco zpackaného nebo očekávat zlepšení stavu…

Poslední týdny ke mně přicházejí velmi obyčejné myšlenky, možná zavánějící úzkostí, o které vím jen já. Jsou to myšlenky o tom -jak je možné se nezbláznit, a místo toho se na lidi smát, prokazovat jim dobro, službu. Věřím, že tyto myšlenky máme jednou za čas všichni.

Může se to zdát těžké ve chvíli, kdy třeba dojdou prostředky a často je to pro některé signál znějící konečné. Opravdu to tak je. Poznávám, jak velký rozdíl je v lidech, kteří mají vnitřní svobodu a v té svobodě je upřímně Ježíš. Vnitřní svoboda není zbavit se všech autorit a dělat si co sám uznám za vhodné. „Pravá svoboda není tolik tím, co si člověk dobývá, jak spíš zdarma daným Božím darem, ovocem Ducha svatého, jehož se člověku dostává, když zaujme postoj láskyplné závislosti na svém Stvořiteli a Bohu.“ (Vnitřní svoboda – J. Phillipe) Jak snadné je o tom mluvit, vždyť život je přece tak těžký. Možná je to tak - jaký si ho chceme udělat, ověřovat si, jak jsme Bohem milováni i přes všechnu nepřízeň…

Velmi mne zaujaly úvodní slova  z knihy "A přesto říci životu ano" od Viktora Frankla. Psycholog, který prošel koncentračním táborem. Je právě neskutečné, jak lze svobodně žít v otřesných podmínkách. Je to povzbuzení do náročných dní, do dní, kdy Naděje je velmi mrňavá, kdy je Bůh daleko…

„Neexistuje žádná situace, kterou by nebylo možné zušlechtit – buď uskutečněným výkonem, anebo trpělivým snášením. Johann Wolfgang Goethe.“ Na tomto příkladu autor knihy ukazuje, jak bylo možné žít v koncentračním táboře a mít chuť k životu, protože ztratit ji znamenalo rezignaci a poté smrt. Mít prý „vůli k životu“ za jakýchkoliv okolností je ztělesňovat chuť žít. Patří sem i ty nejběžnější rutinní činnosti Př. holení, i když ti vězni neměli žiletku nebo mýdlo. Dělat jako kdyby ji měli. Mnozí se právě díky těmto prostým rituálům vrátili po válce domů. Příkladem v knize byl i kolující obchod s cigaretami. Kdo měl cigarety a neměnil je, nechával si je na někdy, měl naději, že další den bude lepší a zvyšovalo to u něj stále vůli žít. Kdo cigarety, které dostávali za protislužby nebo za nebezpečné práce, začal kouřit sám nebo je měnil brzo za potravinové poukázky (nemusel), vědělo se, že už nevěří tomu, že by dokázal dál odolávat a skutečně to nedokázal.

Podle V. Frankla jde o to, „že zaměřenost do minulosti slouží k tomu, aby se snížila hodnota přítomného okamžiku s hrůzami. Dojde k popření skutečnosti, která utváří realitu, následně dochází k připuštění úpadku, protože stejně to nemá cenu. Těžkosti jsou zkoušky vnitřního přesvědčení.“ Věřím, že máme takový dar od Boha, kterým se dá projít i náročnostmi života a uchovat si vnitřní radost. Zvláštní závěr, ale zřejmě ne vše se dá ukončit s elegantní lehkostí.