Zbývají poslední hodiny roku. Je to čas, kdy je možno přemýšlet o tom, jaký ten mizející rok byl. Chtěla jsem toho v průběhu prosince napsat víc, ale ten můj živý život mi to ztěžoval. Místo toho, abych si ťukala písmena, jsem se snažila aktivně prokazovat Dobro. Mnohdy to bylo náročné, mnohdy už se tam v patě jakoby nechtělo, ale překonání znamenalo jakýsi radostný posun dál. Život se jakoby nahlučil a naplnilo jej cosi, co nelze jen tak přesně popsat. I v tom svém běžném poklusu jsem měla nepolapitelnou touhu hledat ticho.

Často jsem si říkala, že jej o letošním adventu ani o Vánocích nenaleznu. Možná ani přesně nechápeme význam ticha. Není to okamžik bez hluku, bez zvuků, ale je to, alespoň pro mě nakonec - Pokoj. Mám-li Pokoj v srdci, dosahuji ticha.

Zní to skoro jako paradox, ale smysl mi to dává. Všimla jsem si, že po celou tu aktivní dobu jsem si držela v srdci co nejvíce pokoje a tak mě neznepokojovaly hlouposti, které se mohou proměnit v rozmrzelosti, povzdechy. A nakonec svého zamyšlení jsem nalezla i slova, které mi to posléze sdělily také, až neuvěřitelné:

„Duch Boží je duchem pokoje, promlouvá a jedná v ovzduší pokoje a jemnosti, nikdy však ve zmatku a rozruchu. Pohnutky z Ducha svatého mívají navíc často podobu jemných a tichých doteků… Se snahou o pokoj je spjata i snaha o ticho. Ne o ticho prázdné, ale o ticho, které je pokojem, pozorností k Boží přítomnosti a pozorností k druhému, důvěřivým očekáváním a nadějí v Boha.“ (Podle knihy Žít v odevzdanosti Jacques Philippe)

 Takže i ty poslední hodiny roku se dají prožít v tichu, ve kterém odevzdáme Pánu i následující rok. Ať je krásný a radostný i naší snahou.

 „Ticho nikdy nebývá věcí, kterou učiníme. Je něčím, do čeho vstupujeme. Existuje napořád.“

Matka Maribel