Na prvního máje jsem se rozhodla pro malou soukromou pouť. Vydala jsem se proto, abych si znovu oživila tak důležité Slovo pro život, které jsem prosila o světlo na další cestu. Byla jsem sama, měla jsem klid, i když ve mně burcovaly různé skutečnosti, mnohdy nepříjemné, ale byla jsem ráda, že je právě na té své tiché pouti mohu odevzdat do Božích rukou…

Bylo krásné slunné odpoledne a to byla jedna z odměn, která mě na cestě potkala… Moje pouť vedla na jedno krásné místo, je krásné, když jej neberete již jako velmi známé turistické místo, kde vykvetla v 17. století krásná architektura. Na onom místě stále najdete boží stopy, jen se rozhlédnout kolem a rovněž, když ztišíte své srdce, tak to místo ožije ještě silněji božím duchem.

Na této mé malé pouti jsem se snažila opět porozumět důvěře, neboť důvěra je lékem na mnoho bolestí, spíše řečeno je branou, která vede k Bohu. Nejen o důvěře jsem přemýšlela, ale spíše nad délkou toho trvajícího období, kdy se nedaří, kdy a kdy…. Je to velká zkouška, ale stojí mi za to, abych zase o ní přemýšlela i z jiného pohledu úhlu, boží perspektivy. Zkoušky potkávají každého, schovávají se za ty horší životní situace a možná nejsme ani schopní rozšifrovat, o co přesněji jde.

Jak už bylo napsáno mnohokrát, když člověk prochází zkouškami, je zranitelnější, jsme z našeho pohledu jakoby ochuzeni o jistoty… K tomu patří i fakt, že“ určitá mentalita lidí se považuje za tzv. oběti: jsem nešťastný, nemám to a ono, trpěl jsem a je to chyba těch druhých… .“ (J.Philippe) Myslím, že na tom opravdu něco je. Je zde porušená důvěra, vděčnost. V těžkých chvílích ani není možné upřímně děkovat, či jen děkovat, ale důvěřovat možné je. Něco to stojí… Příkladem velké důvěry v Boha, Bohu byla s.v. Terezie z Lisieux. Její důvěra byla tak ohromující. Sama v životě procházela zkouškami, kterými procházíme i my, možná jen jsou jiné dobou, životním posláním…

V životě věřícího člověka jsou to zkoušky víry, naděje a lásky. Uvědomila jsem si, že to tak je. „V určitých vážných situacích jsou dotčeny všechny tři složky se zvláštním důrazem na jednu z nich.“ (J.Philippe) Ve zkoušce víry si můžu klást otázku: A co Bůh v tom všem? Ve zkoušce naděje si mohu klást otázku: O Co se opíráš a s čím počítáš? Nakonec je tu zkouška lásky, která před nás klade otázku Máš se rád? když…

Á jsem tu svou pouť zakončila u obrazu, n který jsem se dlouho dívala. Na obraze byl ukřižovaný Kristus, nad ní Bůh, který trhal pruh látky s nápisem (vymazal tím dlužní úpis lidstva) a pod křížem ve vězení lidé, kteří vzhlížejí vzhůru ke kříži, očekávají Naději.

Zakoušet určité oslabení v určitých oblastech, abychom v Bohu nalezli opravdové jistoty. To je podstata zkoušky Naděje.

„ I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj – pravil Hospodin, který Tě miluje.“ Srov. Iz 54,10