Od dětství ráda tvořím. Moje tvorba měla zřejmě mnoho podob, ale tehdy jsem to vnímala jako tvorbu z něčeho. Znáte to. Papír, nůžky, barvy, lepidla, tiskátka… a už to jede. Krása vzniká pod rukama. Vzniká dílko na které je člověk hrdý, i když je možná upatlané, to proto, že si sám ze své potřeby udělá radost nebo udělá radost ostatním.

Jakmile ale člověk zraje, tvorba se postupně přelévá do duchovní roviny. Už to není jen materiální dílko, uvažujeme, že jsme do dílka dali své srdce a hned to dílko je o to hodnotnější. Není stvořeno jen samo pro sebe, ale bude to zřejmě dar, který někomu dáme. Za nějakou desítku let jsem poznala, že to, co dělám je „činná tvorba“, která se postupně mění v umělecké dílo. Tohle jsem si opět letos mnohem více uvědomila, když jsem zase měla možnost šťastně prožívat se svými bratry a sestrami nádherné naplněné dny radostí, touhou, odhodláním, činem, přemýšlet o ideálech a zasazovat je do života… Sv. František říká že: „Kdo pracuje rukama, je dělník. Kdo pracuje rukama a hlavou, je řemeslník. Kdo pracuje rukama, hlavou a srdcem, je umělec.“ Přišlo mi to tak nádherné už proto, že každý z nás má šanci takovým umělcem být.

Má to ale jeden „skoroháček“, nelze totiž být umělec jen sám pro sebe. Vyžaduje to, aby se umělecké dílo tvořilo společně. Ať jsou v něm stopy těch, kterých se to týká. Ono umělecké dílo nese hluboké vědomí Boha, protože jsme na sobě závislí. „Sám ze sebe nejsem nic. Rozvíjím to, co mi bylo dáno.“ (Bohatství prostého života. P. Terwitte). Nejkrásnější umělecká díla vznikají pod vedením Lásky, kterou nám prokázal(uje) Pán.

Umělecké dílo tohoto druhu vyžaduje čas, trpělivost, obětování, prožít bolest, nejistotu, namáhání, dřinu, odhodlání… to si uvědomuji. Plně a čistě malovat pomocí lásky (milování) jde tehdy, když pochopím, že je to možno jen „na vlastní náklady“. V krásné knize Bohatství prostého života je psáno: „Jsou-li hodnoty i cíl jasné, pak vzdát se něčeho a osobně se omezit, což z toho pro některé lidi nutně vyplývá, znamená svobodu, jež patří k pravé velikosti člověka. Uvolňuje prostor logice lásky, která se rozhodla oprostit se od každé bojácné starosti, zda v něčem nepřijde zkrátka.“

Když člověk tvoří pod vedením Boha jeho životní dílo má i jinou perspektivu. Mnohdy vysoce inspirativní a provokativní, jako je to v mini povídce Marka Váchy, kdy lesník vyčítá umělci, že maluje větve dubů příliš vysoko, výš než jsou ve skutečnosti. „A vy v tom lese vidíte stromy?“ ptá se malíř. „Hrome, a vy ne?“ opáčí se lesník. „Ne, já jsem dojat,“ odpověděl lesník.