Jen tak si krokuji kolem Trojičního sloupu, rozhlížím se kolem dokola, posílám modlitbu, která stoupá jako kadidlo. Obtočí se kolem zlatě natřené Nejsvětější Trojice a rozplyne se. Věřím, že Pán o té modlitbě ví jak s ní naloží, to já uvidím časem…

V tyto okamžiky mám dojem, že jsem jako pírko. Lehké. O ničem vesměs nepřemýšlím, jen se vznáším a dotýkám se Boží blízkosti a krásy. I pírko je si ale vědomo, jak tvrdá je někdy práce být tím lehkým pírkem, kterého nic netíží a jednoduše se s vánkem vznese nahoru.

„Člověk by se měl na svět vždycky dívat skrz paví pero,“ píše Harry Farra ve své knížce. V pavím peru je zkrátka skrytá nádhera, to snad nikdo nepopře. Krása pavího pera se v nás rozprostře ještě víc, když pero pozvedneme a natočíme proti světlu. Žasnu nad tím, co jsem ještě neviděla. Připomíná mi to okamžiky, ve kterých mám objevit něco lepšího, než se zabývat tím, jak tvrdnu nebo trnu nad tím, co jsem ještě… a co s tím….nebo jak to nezvládám, když…. Paví pero umí hezky vyučovat k pozornosti, která „ukončuje boj o vlastní já, nejde jí o ego a jeho potřeby nebo ublíženost – naopak je zaměřena na svět a lidi takové, jací jsou.“ (H. Schlegel) Když to pírko fouknu ze dlaně, nevím kam přesně poletí, ale i tak mě to zajímá. Upřu na něj tu svoji chvilkovou pozornost a užívám si to.

Některé obrazy (a nejen to) života pomáhají růstu vnitřního života a jeho směřování. Vím, že je bolestné narážet sama na sebe, vnímat neuspokojitelné touhy i stesky po něčem… Vím, také, že i toto vše může pomáhat k tomu, aby byl i takto osobní vnitřní život přetvářen (nemluvím pořád).

Věřím, že sami to na sobě nějak poznáme. Osobně pro mě o tom hodně mluví tato myšlenka holandské vzdělané židovské ženy, která se dobrovolně přihlásila na práci v koncentračním táboře: „Myšlenky na mně stále ještě visí jako příliš velké šaty, do nichž teprve musím dorůst.“ (Etty Hillesum). I když se něco zdá, že život nebo události nejdou tak, jak by si člověk představoval, je dobré upřít pozornost na maličkosti, které mě dokážou přesvědčit o opaku. Nezapomenout se taky zase podívat skrze paví pírko a neváhat vzlétnout. Být pírkem zřejmě není možné ze dne na den, ale přece je to možné (alespoň na chvíli).